Středa 26.6. - Den první, přílet a aklimatizování

Přílet a setkání s Tristenem a Gee

Po velmi dlouhé cestě naše letadlo konečně dosedlo na kontinent třetí-africký. Komu se podaří být ve 24 hodinách na třech různých světadílech?:)

Letištní hala nairobského letiště působila jednoduše- v terminálu se mísily skupinky přilétávajících a odlétávajících turistů mezi nejrůznějšími stánky se suvenýry. Budova letiště místy působí omšelým opotřebovaným dojmem. Z letadla jsme zamířili hned na imigrační přepážku, kde bylo nutné podat vyplněné žádosti o turistické vízum. Žádosti se vyplňují již v letadle. Na přepážce jsme poskytli i naše otisky prstů a zaplatili 50USD. Poslední stresující záležitost tykající se samotné přepravy bylo to, zda dorazila do Nairobi i naše zavazadla. Naštěstí jsme se jich s úspěchem dočkali a vydali se na setkání s Trisem a Gee, kteří se nás měli ujmout v průběhu našich prvních dní v Keni. Byl jsem s nimi v kontaktu před naší cestou na serveru couchsurfing.org.

Kontaktoval jsem je s prosbou, zda by nás první dny ubytovali a pomohli nám aklimatizovat se. Setkání tedy proběhlo úspěšně- poznali jsme se:) Hned jsme zamířili do Pubu naproti letiště, kde nás pozvali na pivko, abychom se blíže seznámili. Již od prvních momentů Tris s Gee působili úžasným sympatickým dojmem. Jsou to lidé, kteří rádi hostí různé cestovatele a jsou vždy rádi, že jim můžou být nějak nápomocni při cestování nejen Keňou. S Trisem jsem byl celý náš pobyt v Keni v telefonickém kontaktu a vděčím mu za plno rad, tipů i pomoci během našeho cestování. Je to opravdu ochotný chlapík.

                               Tris, Gee, Míša a já na keňském pivu Summit v místním baru

Embakasi - předměstí Nairobi

Po seznámení jsme se vydali na cestu místním autobusem do předměstí Nairobi, konkrétně Embakasi, kde Tris s Gee žijí. Samotná cesta autobusem byla pro nás velmi zajímavá – pro malé děti jsme působili jako exempláře, které si musí poprvé osahat (pokud tedy z nás strachy nepláčou), nebo jsme poprvé na vlastní kůži zažili provoz na nairobských silnicích (to rozvedu v samostatném článku). Embakasi je okrajová část Nairobi ležící východně od hlavního města a blízko od mezinárodního letiště Jomo Kenyatty. Označuje se za rezidenční čtvrť pro chudší střední třídu a tvoří ji převážně staré, občas rozestavěné, činžovní domy, mezi kterými nejsou žádné chodníky ani dlážděné cesty. Mezi domy jsou jednoduše vyšlapané „cesty“ v hlíně vedoucí v některých místech i mezi splašky. Takto ostatně vypadá většina nairobských předměstí. My tam naštěstí nebyli v období dešťů, takže pohyb nám nebyl ztížen broděním po kolena v bahně. V těchto uličkách se také nachází nepřeberné množství nejrůznějších krámků nabízejících naprosto cokoliv. Jak jsme poznali později – tato pouliční tržiště jsou naprosto všude... Nemusím ani rozvádět, jak na nás místní lidé koukali. Přeci jenom bělocha v těchto končinách opravdu často nevidí, není to místo oplývající zájmem turistiky.

                                  Mezi domy v Embakasi, předměstí Nairobi

Další z nespočtu rozdílných věcí týkající se každodenního života je voda. V Africe je to prostě s vodou horší.  Na každém domě na střeše jsou dovezené barely s vodou, která je určena na mytí/splachování nebo praní. Vodou se v domácnostech musí opravdu šetřit a vodu na pití či vaření je nutno kupovat balenou. Místní však často tuto vodu v barelech po převaření také pijí. Je to zvláštní porovnání s naším evropským životem, kde na nás na každém rohu kouká kohoutek s pitnou vodou.

Vedle krámků je zde i plno nejrůznějších občerstvení či míst, kde se najíst – nejčastěji tedy stánky s grilem a pečícími se kozy nad uhlím nebo klobásky a kukuřice. Občas se proto v uličkách line odér páleného uhlí mísící se s vůní pečeného masa. Pro Evropana tyto stánky opravdu moc lákavě nevypadají a musím říct, že sám bych se tam asi neodvážil najíst. Ale Tris s Gee nás zavedli do jedné z místních „restaurací“, kde jsme si tradiční kozu opravdu vychutnali. Koza se připravuje tak jako většina keňských pokrmů z masa - nad uhlím. Objednali jsme si maso asi hodinu předem, takže když jsme přišli, maso bylo už pěkně propečené a místní kuchař nám ho ihned po příchodu krájel na talíř na malé kousky (jí se samozřejmě rukama), k masu nám naservírovali ještě tradičně připravenou rýži smíchanou s bylinkami a zeleninou. Takže již první den jsme porušili známé varování pro turisty v afrických zemí – „kvůli riziku infekce nejezte na ulici, jen v lepších restauracích“. Udělali jsme však dobře – koza byla opravdu výborná a špatně nám vůbec nebylo. Většinou (kromě lepších restaurací) se jí rukama a v každé restauraci je možnost si ruce omýt v umyvadle. My si to ještě raději sichrovali desinfekčním mýdlem na ruce a preventivními panáky slivovice:) Turisté z Evropy v těchto zemích často trpí zažívacími potížemi právě z místní stravy. Naše zažívací ústrojí prostě není stavěné na africké podmínky. Naštěstí jsme (až na jednu Míši eskapádu, kterou rozvedu později) k žádné otravě ani infekci nepřišli a místní jídlo si na ulici vždy vychutnali.

                           Krámky v Embakasi. Na střeše lze vidět zmíněné barely s vodou

Tris a Gee bydlí v jednom z lepších a novějších domů na klidnějším okraji sídliště. Jejich bytový dům je součástí komplexu několika domů, které jsou oploceny a mají společnou přístupovou cestu přes střeženou bránu. Samozřejmě cesta přes bránu k domům je také nezpevněna a místy bahnitá.

Navečer jsme si udělali takový menší český večer, neboť jsme dovezli české pivo, slivovici a nějaké sýry a klobásky na ochutnání. Tris s Gee nás seznamovali s africkou kulturou, jak to v jejich zemi chodí, jaké jsou zvyklosti a různé kmenové rozdíly. Například Gee má oba rodiče z jiného kmene a bylo zajímavé poslouchat, jak rodina toleruje různé obyčeje. Také nám dávali rady ohledně cestování – jak, kudy případně kde se zastavit. Tris doslova básnil o oblasti kolem jezera Turkana, je to ale u hodně na severu země a nezbýval na takovou dálku čas. Možná příště:)

Na oplátku my je nadchli naší Českou republikou, a jestli to vše dobře dopadne, tak v únoru za námi přiletí.