...aneb s baťůžkem Afrikou
Den III. První noc s hrochy u jezera Naivasha
Odjezd směr sever
Ráno bylo už Míše naštěstí o poznání lépe, takže to nedopadlo tak tragicky, jak to v noci vypadalo. Nicméně jisté ponaučení z toho vzešlo – nejíst syrové maso v chudinské čtvrti :D.
Ráno nám Gee připravila tradiční keňský čaj – sypaný černý čaj vařený s mlékem. V Keni je několik oblastí, kde se vlivem příznivého klimatu daří čajovým plantážím. Největší čajové plantáže se nachází kolem městečka Kericho. Keňský kvalitní černý čaj je tak důležitým vývozním artiklem pro Keňu a spadá se svojí produkcí čaje mezi největší čajové producenty, jako je Indie, Čína, Ceylon a další. Keňané však pijí čaj jinak než my (ostatně skoro úplně vše je v Africe rozdílné). A to tak, že ho cca půl hodiny povaří (často nad uhlím) ve vodě a mléce.
Po snídani jsme se dohodli, že popojedeme dál a větší návštěvu Nairobi necháme až na poslední den před naším odletem. Další zastávka na pár dní teda mělo být jezero Naivasha . Tris měl nápad domluvit nám prohlídku v pivovaru Keroche u města Naivasha, neboť se přátelí s vedoucím pivovaru Ephraimem Kinyuou, což znělo velmi zajímavě. Pivo Summit jsme pili ve všech restauracích a hospodách, které jsme dosud navštívili – je opravdu dobré. Měli jsme kolem cestu, tak proč toho nevyužít. Kinyua nás tedy čekal.
Tris nám ještě dal nějaké rady a tipy na různá místa v Nakuru. Poté jsme se sbalili a společně vyrazili do Nairobi. Po cestě jsme udělali ještě pár společných fotek na památku:). Cesta do Nairobi byla nekonečná kvůli tradičním dopravním zácpám. Každý, kdo jede do města (nemusí to být jen Nairobi), by se měl obrnit notnou dávkou trpělivosti - místní městská doprava je známa nekonečnými zácpami, smrad z výfukových plynů starých rozpadlých náklaďáků a agresivního stylu jízdy spolu s nerespektováním absolutně žádných silničních pravidel.
Nairobské silnice
Dostali jsme se tedy do Nairobi, Tris s Gee nás dovedli na ke stání minibusů matatu směřující přímo do Naivashy a zajistili místa hned vpředu. Abychom měli větší pohodlí a lepší výhled po cestě. U matatu jsme se rozloučili a vydali se tak s Míšou na cesty již úplně sami. Zpočátku jsme měli trochu obavy, jak to zvládneme a jak se zorientujeme v místním „systému“ cestování. Ale tak strašné to nakonec nebylo.
Pivovar Keroche u města Naivasha
S Kinyuou jsme se po cestě do Naivashy telefonicky domluvili, že nás řidič vysadí už před městem na křižovatce k pivovaru. Tam jsme tedy počkali na řidiče, který byl zaúkolován nás na tomto místě vyzvednout. Při čekání nás míjely zvědavé děti, které pásly krávy a kozy. Mávali a volali na nás.
Po chvilce čekání nás vyzvedl zaměstnanec pivovaru George a dovezl do administrativní budovy. Tam nás recepční uvedla do zasedační místnosti, kde jsme počkali na Kinyua, který přišel po chvilce. Nabídl nám místní pivo Simmers Malt a dali jsme se do řeči. Zajímala ho Česká republika a musím říct, že měl velmi dobré znalosti o evropském prostředí včetně politické situace atd. Zaujal nás jeho přehled, přeci jenom není časté potkat Afričana, který ví, kdo je premiérem v Itálii, prezidentem ve Francii a dokonce kde leží Česká republika (a neplete si s Československem, případně se Sovětským svazem...).
Poté jsme se vydali se Simonem (vedoucí výroby) na exkurzi po pivovaru. Zavedl nás to všech koutů pivovaru: od sila se šrotovníkem na slad, mísící kádě, přes laboratoře, fermentační haly, stáčírny a lahvovny. Navštívili jsme i kontrolní pracoviště, kde nám pracovník ukázal, jak vše monitoruje na počítači a přidává/ubírá tlak/teplotu kde je potřeba. Simon, odborník ve svém oboru, samozřejmě věděl spousty o našem proslulém českém pivu a znal i žatecký chmel. Ten prý nenakupují z důvodu vysoké ceny za dovoz. Pak mi nabídl lahev piva a také ho zajímala spousta věcí o České republice. Stejně jako Kinyua mě překvapil svým přehledem a širokými znalostmi. V Keroche Breweries zkrátka pracují vzdělaní lidé:).
Simon a jeho přednáška o mísící kádi v pivovaru Keroche
Po exkurzi nás Kinyua odvezl do města Naivasha, kde jsme ho na oplátku pozvali na oběd. Měli jsme opečenou kozí nohu nad uhlím a zeleninu. Jednalo se o místní řeznictví, kde bylo zároveň možné vybrat si kus masa rovnou k jídlu. Maso chutnalo dobře, ale ne lépe jak v Embakasi. Kinyua byl velmi ochotný, dokonce nám nabídl, že nám půjčí auto nebo nás další den odveze do Nakuru, kam jsme měli dále pokračovat. Chtěli jsme se ale kolem Naivashy zdržet déle, tak jsme jeho nabídky nevyužili. Alespoň nás zavedl na místo, odkud jezdí matatu po jižní silnici kolem jezera Naivasha a kudy jsme se mohli dostat do tábořiště Fisherman’s camp hned na břehu jezera.
Jezero Naivasha
Cestou kolem jezera jsme poprvé viděli trochu africké divočiny, když jsme z okénka zahlédli v dálce v savaně stádo zeber – naše první „setkání“ se zvěří :). Tuto lokalitu jsem pro naše několikadenní zastavení vybral právě proto, že se zde v okolních savanách nachází plno zvěře a příroda je zde opravdu krásná s národním parkem a rezervacemi v blízkosti.
Po chvíli jsme dorazili do kempu Fisherman’s. Bylo už později odpoledne, tak jsme rovnou rozdělali stan kousek od vody a porozhlídli se po okolí kempu. Fisherman’s Camp neměl chybu! I když jsme spali pod stanem, ubytování tu bylo velmi příjemné. Kemp má krásnou polohu – leží doslova pár metrů od břehu jezera. Kolem Vás poskakuje spousty různých ptáků a papoušků, sem tam na Vás ze stromu kouká opice (viděli jsme tu kočkodany, prý jsou tu k pozorování i paviáni a guerézy, které jsou tu prý mnohem krotší a lépe pozorovatelné než v pralese Kakamega). Nedaleké papyrové houštiny jsou domovem mnoha hrochů.
Kempink při břehu jezera Naivasha
Vybavení kempu je také perfektní. Jsou tu čisté nově postavené záchody a sprchy s horkou vodou. Voda se ohřívá v kotlích, ve kterých se topí dřevem a místní zaměstnanci přikládají a starají se, aby byl teplé vody stále dostatek. Je tu docela pěkná restaurace s barem a prodávají se tu suvenýry v několika stáncích (my tu nakoupili hrošíky ze steatitu). Můžete si zde i půjčit horská kola. My je využili další den při výletu do rezervace Crater Lake.
Restaurace s barem v kempu Fisherman's a místní zlodějíček
Kemp je směrem od jezera oplocen elektrickým ohradníkem. V jednom místě, kudy se chodí k molu, bývá přes den rozpojen. Elektrický proud pouštějí každý den večer v půl sedmé (v sedm večer už je úplná tma). Prý kvůli hrochům, kteří se tu večer volně pasou.
Hrochů je tu prý plno a jsou pěkně nebezpeční. Večer vylézají na břeh, kde je pěkná šťavnatá tráva, která jim moc chutná. Hroch vypadá krotce, ale pokud si, byť i neúmyslně, stoupnete mezi hrocha a vodní plochu, hroch zpanikaří, protože se cítí odříznut od vody, na které je životně závislý a zpravidla na vás zaútočí. Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je (vedle buvola kaferského) nejnebezpečnějším zvířetem Afriky. Dospělý samec může mít v kohoutku až 150 centimetrů, na délku měří až 420 centimetrů a největší jedinci dosahují hmotnosti 3200 kilogramů! Hroší kly jsou strašnou zbraní a mohou měřit přes půl metru. Tenhle „drobeček“ vypadá dost neohrabaně, ale pokud se za vámi rozběhne, pak vězte, že mu neutečete. Dráždit hrocha (bosou nohou) se prostě nevyplácí!
Trochu jsme nevěřili tomu, že se po setmění ukážou hroši v takové blízkosti. Ale hroši skutečně přišli! První den ještě za šera jsme viděli asi tři ve vodě. A další den rovnou celé stádo o počtu asi 8 kusů! Ještě před úplným setměním se dají pozorovat, jak plavou a rochní ve vodě podél břehu. Po setmění se už nestyděli vylézt úplně na břeh za pastvou. V noci pak umí nadělat pěkný kravál a je velmi zajímavé je poslouchat:) Hroši moc dobře vědí, že mezi kempem a šťavnatou travou je elektrický ohradník. Vůbec si vás ale nevšímají a klidně se pasou. Ve Fisherman’s Campu tedy v noci tvoří elektrický ohradník hranici mezi hroším a člověčím územím. Přes den ale hranice mizí. Hroši vyklidí pole a ukrývají se v papyrových houštinách u pobřeží. Můžete tedy klidně přelézt ohradník (přes den je vypnutý) a kochat se výhledem na jezero.
Hrošík u jezera Naivasha