...aneb s baťůžkem Afrikou
Den VIII - Z Eldoretu za opicemi do deštného pralesa Kakamega
03.07.2013 00:00
S Rachel, Emanuelem a dětmi
V Eldoretu
U brány jsme se optali na ceny noclehu ve vlastním stanu nebo ve zmiňovaném příbytku bandas. Radši jsme si ale připlatili za bandas (40USD) – přeci jenom je pohodlnější než stan a v pravém africkém stylu. Měli jsme vstupenku na cca 24 hodin a na místě jsme se měli ohlásit u správce.
Udo's Bandas na okraji pralesa Kakamega
Kemp obývali jenom paviáni
Uvnitř bandas
Ráno nás vzbudilo šramocení dětí. Po chvilce jsme slyšeli i Rachel s Emanuelem, tak jsme také vstali. Rachel už nám začala připravovat keňský čaj k snídani. Keňský černý čaj se připravuje tak, že se nejprve povaří ve vodě (v hrnci nad rozžhaveném uhlím) a pak se do něj přilije mléko. Ve výsledku chutná podobně jako čaj anglický. Posnídali jsme s rodinkou pečivo s máslem a udělali pár společných fotek na památku.
Míša s dětmi
Já s rodinkou při snídani
Meg byla naprosto fascinována Míšinými vlasy - přinesla si snad všechno kadeřnictví náčiní a jala se Míše vyčesat novou fryzůru. Rovné, navíc blonďaté vlasy holt neznají. Ptali jsme se malé Meg, jaktože není ve škole. Prý když jsou mzungu u nich na návštěvě, tak se jí do školy prostě nechce:) Kolem poledne jsme se ale už museli rozloučit, měli jsme namířeno zase dále - do deštného pralesa Kakamega.
Míša s dětmi
Já s rodinkou při snídani
Meg byla naprosto fascinována Míšinými vlasy - přinesla si snad všechno kadeřnictví náčiní a jala se Míše vyčesat novou fryzůru. Rovné, navíc blonďaté vlasy holt neznají. Ptali jsme se malé Meg, jaktože není ve škole. Prý když jsou mzungu u nich na návštěvě, tak se jí do školy prostě nechce:) Kolem poledne jsme se ale už museli rozloučit, měli jsme namířeno zase dále - do deštného pralesa Kakamega.
S Rachel, Emanuelem a dětmi
Před jejich příbytkem jsme udělali ještě pár společných fotek a pak se vydali v doprovodu s Emanuelem na matatu do města. Po cestě nám ještě Emanuel chtěl představit svého bratra. Odbočili jsme tedy na jakýsi dvorek, lemovaný zděnou řadou malých příbytků, skládající se vlastně vždy jen z jedné místnosti. Záchod mají všichni společný na dvorku. Emanuelův bratr nás pozval dál do své místnosti, kterou sdílel ještě s kamarádem. Na stěnách měl pověšené plakáty známých běžců. Sám je prý nadějným maratoncem. Když jsme mu řekli, že jsme z České republiky, odpověděl nám, že by se rád někdy zúčastnil závodu Prague International Marathon.
Ostatně město Eldoret je líheň špičkových maratonců, kteří se z trénování po okolních kopcích dostali až třeba na mistrovství světa. Jedním z takových je například Luke Kibet (mistr světa z roku 2007, rodák z Eldoret). Asi za to můžou ideální podmínky pro trénování - kopce a vysoká nadmořská výška (město je v cca 2100mnm).
Po návštěvě Emanuelova bratra jsme si stopli matatu a vydali se do města. Rozhodli jsme se, že ještě před odjezdem do deštného pralesa, zajdeme do místní internetové kavárny, abychom rozeslali pár pozdravů domů. Emanuel nás tam tedy zavedl. Byla to menší místnůstka v místním kancelářským domě s pár muzejními počítači. O rychlosti připojení ani nemluvě, ale na odeslání pár emailů to stačilo, na fotky už ne. Tam jsme se rozloučili s Emanuelem, který měl ještě něco dalšího na vyřizování.
V Eldoretu
Po chvilce jsme se také zvedli a vydali se směr placu, odkud jezdí matatu minibusy směrem do města Kakamega, ležícího u stejnojmenného pralesa. Po cestě jsme si ještě nakoupili nějaké potraviny a vody. Na zastávce jsme opět vzbudili jako bílí turisté pěkné pozdvižení. Snad největší z celého cestování - conductoři (tzv. naháněči) se o nás skoro doslova poprali. Každý nabízel cestu kamkoliv, a bylo jedno, že potřebujeme opačným směrem. Ze zkušeností jsme si už vybrali nejzaplněnější matatu (abychom nečekali dlouho než se naplní). Conductor (ačkoliv málem dostal přes hubu od ostatních, kvůli tomu, že jsme si vybrali jeho) nám pomohl s krosnama do auta a po chvilce jsme vyjeli. I když jsou občas naháneči do matatu otravní, protože chtějí mít kšeft, jsou opravdu ochotní a přátelští. Jak nám jeden řidič říkal, je to pro ně i čest, když s nimi jedou bílí turisté. Vždy nám byli ochotni pomoct s taškami, s cestou, nebo nám dokonce i na úkor ostatních cestujících uvolnit lepší místa v matatu (což jsme samozřejmě odmítali). Jak jsem psal již dříve - cestování po Keni v matatu nás prostě bavilo a můžeme opravdu doporučit:).
O tom, že jsme se blížili k deštnému pralesu, nás přesvědčil i liják, do kterého jsme po cestě do Kakamega vjeli. Přesně, jak říkal Forrest Gump: pršelo shora, ze stran a chvílemi se zdálo, že prší nahoru... Jenže po chvilce začalo pršet i do matatu! Takže po chvilce měla Míša mokrá záda. A vyhlídky opravdu nevypadaly moc nadějně...
Naštěstí se počasí uklidnilo, mraky se protrhaly a déšť ustal. Byl to v podstatě jediný déšť, na který jsme za celou tu dobu narazili. Takže máme i štěstí, že nás zastihl v autě.
Potřebovali jsme vystoupit ve vesnici Buyangu, od které to jsou k bráně do pralesa asi 2km. Vesnici jsme samozřejmě přejeli, tak jsme si ještě stopli další matatu směrem zpět. Dojeli jsme tedy do Buyangu a vydali se pěšky do pralesa. Přemýšleli jsme, nad ubytováním – zda si postavíme stan nebo pronajmeme bandas v tábořišti New de Brazza Campsite, které jsme si vyhledali ještě doma na internetu a nachází se kousek od hlavní brány, nebo zda se utáboříme přímo v pralese v Udo‘s Bandas Campsite. Táboření přímo v národním parku je samozřejmě o dost dražší, navíc turista platí každých 24 hodin pobytu v parku. Šli jsme tedy nejdříve obhlédnout levnější variantu New de Brazza Campsite, který se nacházel kousek od hlavní cesty. Byl ale naprosto opuštěný, jen se odněkud přimotali malé děti a se zájmem a chichotáním nás prohlíželi. Camp se skládal jen z pár bandas, a kadibudek, zato celkem zachovalých. Během chvilky se objevil nejspíš správce kempu, odehnal děti a začal nám nabízet nocleh. Že není voda, prý nevadí – přinese nám aspoň lavor a jídlo sám uvaří a přinese. Chtěl za to celkem dost (1400KSH za vlastní stan a 2000KSH za bandas), tak jsme se rozhodli přespat přímo v pralese, vrátili jsme se na cestu a došli k bráně.
Děštný prales Kakamega
Zajímavé počtení o pralese, které jsem převzal ze serveru dalky.cz:
Národní rezervace Kakamega Forest leží téměř přesně na rovníku na západě Keni, poblíž města Kakamega. Pralesů v Keni najdete několik. Horský prales zdobí nejvyšší horu Keni, Mount Kenyu (5,199 m.n.m. - druhá nejvyšší hora Afriky), pralesní charakter mají i části mangrovových porostů na východokeňském pobřeží. Avšak Kakamega Forest je v rámci Keni a celé Afriky vlastně unikát. Představuje totiž nejvýchodnější izolovaný zbytek obrovského guinejsko-konžského pralesa, který se kdysi táhl souvisle od Guineje až po Keňu. Prales byl ovšem na mnoha místech vykácen. Dnes se největší úseky tohoto druhého největšího deštného pralesa na zemi (po Amazonii) nacházejí v DR Kongo, na dalších místech pak můžeme najít často jen izolované zbytky pralesní vegetace.
Na ochranu zbytků pralesa byla v Keni založena Národní rezervace (dále NR) Kakamega Forest. Celý úsek prales má rozlohu 240 km2, samotná NR Kakamega Forest zaujímá plochu 44,7 km2 a byla vyhlášena v roce 1985. Leží asi 1700 metrů nad mořem, takže je vlastně nejvyšší částí „nížinného“ pralesa (horské deštné pralesy, např. na Kilimandžáru, Mount Kenya a jinde, se nacházejí ve výšce kolem 3000 m.n.m.).
Druhová biodiverzita v pralese je i na tak relativně malé ploše obrovská. Žije zde asi 400 druhů motýlů, 330 druhů ptáků a 380 druhů rostlin (z toho místní domorodci využívají asi 50 rostlinných druhů k léčebným účelům). Žije zde i mnoho druhů plazů (27 druhů hadů, gekoni, ještěrky), obojživelníků (např. 17 druhů žab) a savců, z nichž nejspíše zahlédnete některou ze sedmi druhů opic (například kočkodan Brazzův, gueréza pláštíková).
Severní část pralesa, kde se nachází NR Kakamega Forest, je spravována Keňským úřadem pro ochranu životního prostředí. Nesmí se tu kácet, sbírat dřevo ani spásat tráva. Díky tomu se zde stále ještě nacházejí úseky prvotního deštného pralesa, někde však již roste prales druhotný. Jižní část pralesa je také rezervace, která se jmenuje Kakamega Forest Reserve, spravuje jí však ministerstvo lesnictví.
Tento úsek je naopak vystaven neustálému tlaku ze strany farmářů, kteří se snaží rozšířit svoje políčka na úkor deštného pralesa. Prales je zde kácen často ilegálně. Zároveň však má zdejší prales pro domorodce magický význam. Některé stromy jsou posvátné a v lese se občas dodnes konají rituální obřízky mladých chlapců, kteří tímto rituálem vstupují mezi dospělé muže. Tento zvyk je ovšem dnes na ústupu. Stejným nožem se totiž často obřezává až deset chlapců najednou, což nemálo přispívá k šíření epidemie AIDS.
U brány jsme se optali na ceny noclehu ve vlastním stanu nebo ve zmiňovaném příbytku bandas. Radši jsme si ale připlatili za bandas (40USD) – přeci jenom je pohodlnější než stan a v pravém africkém stylu. Měli jsme vstupenku na cca 24 hodin a na místě jsme se měli ohlásit u správce.
Z brány do Udo’s Bandas Campsite to bylo cca 2km, ale celkem příjemná procházka. Už tady na samém okraji nás zaujalo celkem početné tlupy různých opic.
Došli jsme na místo asi něco málo po 16. hodině. Zde to také vypadalo úplně opuštěně. Udo’s Bandas Campsite se skládá z pár domečků bandas, dvou chatek k pronájmu, altánku k posezení a sociálního zařízení (sprchy a záchody s přepínačem na ohřev vody). Všechno bylo prázdné a vybydlené. Jenom kolem pobíhala tlupa paviánů. Tak jsme si říkali, kde že je ten zmiňovaný správce...
Udo's Bandas na okraji pralesa Kakamega
Kemp obývali jenom paviáni
Chvilku jsme obcházeli kolem, až jsme si pak všimli nenápadné cesty mezi stromy. Po ní jsme došli k domu správce a zeptali se na možnost ubytování. Ten nám přidělil klíče k bandas a nabídl i možnost jídla – za 1000KSH nám prý jeho žena může uvařit večeři a čaj pro oba. Ale bude to prý trvat cca dvě až tři hodiny. Musela by totiž nejdřív dojet na kole do vesnice pro suroviny. No proč ne, řekli jsme si, že rádi pojíme. Navíc to znělo lákavěji než pečivo a nějaké konzervy, které jsme si táhli s sebou.
Mezitím jsme se zabydleli. Bandas je vlastně příbytek kruhového půdorysu, který je tvořen hliněnou zdí a doškovou (někdy jen rákoso-slámovou) střechou. V některých oblastech stále patří k tradičnímu obydlí vesničanů, i my jsme jich cestou viděli po krajině plno. Ten náš byl opravdu útulný – uvnitř byly dvě postele s moskytiérou a proutěné křeslo se stolkem. Než se setmělo, ještě jsme relaxovali venku (pozorováni tlupou zvědavých paviánů) a fotili. Po setmění jsme už zalezlí netrpělivě čekali na slíbené jídlo.
Uvnitř bandas
Po chvilce jsme z venku uslyšeli nějaké volání. Myslel jsem si, že už přišla správcova žena s jídlem, tak jsem vyšel ven. Byla to ale nějaká zbloudilá asijská turistka, která si v campu chtěla rozbalit stan. Nasměroval jsem ji ke správcovi. Byla už celkem tma, tak jsem ji nezáviděl tu cestu po tmě až sem do kempu.
Konečně zanedlouho už přišla paní s jídlem. Večeře vypadala opravdu báječně a bylo toho strašně moc – chapati (placky podobné našim palačinkám), luštěninová omáčka, vařené brambory v zeleninové omáčce a termoska s čajem. Bylo toho opravdu moc a nějaké chapati jsme si nechali na ráno k snídani. Po jídle jsme odnesli nádobí a prohodili jsme ještě se správcem a jeho ženou pár slov.
Večer jsme se s Míšou domluvili, že vstaneme dost časně, abychom stihli vyhlášený východ slunce na vyhlídce nad pralesem. To znamenalo vstávat už tak v cca pět ráno.