...aneb s baťůžkem Afrikou
Den VI. Z Naivashy do Nakuru
01.07.2013 00:00
Cesta do města Nakuru
Míša v matatu
Nakuru
Pohledy ze střešní terasy hotelu Mt. Sinai na město Nakuru
Střešní terasa hotelu Mt. Sinai
Ulice města Nakuru
Je tu nový den, ty rána u břehu jezera Naivasha jsou naprosto nezapomenutelná - vycházející slunce nad jezerem se dere přes ranní hustou mlhu, na klidné hladině proplouvá semtam pár pelikánů a zvědavé opice sedící před stanem, čekajíc, až vstaneme a něco z nás kápne k snídani. Vše je podmaněno typickou vůní Afriky.
Ráno u jezera Naivasha
Ráno u jezera Naivasha
Drzost místních opic jsme opět poznali při dalším loupežném přepadení, kterému jsme se ale tentokrát ubránili. Nesli jsme si snídani a vturánu před náma začala skákat opice a těma svýma dlouhýma rukama na nás začla dorážet – chtěla se zmocnit jídla a při tom nám uštědřit nějakou tu facku. Míša se bála, tak sem se začal kolegiálně bát taky, ale pak jsem si řekl, že na mě nějak opičák nebude machrovat a mácháním rukama s tleskáním jsem ho zahnal.
Nasnídali jsme se ovocem, které jsme zakoupili v okolních trzích (samozřejmě, že ananas i banány tam mají naprosto odlišnou chuť než ty naše dovozové v supermarketech), sbalili stan a všechny věci, protože dnešek byl ve znamení dalšího přesunu. Přesuny jsme plánovali nejlépe vždy na ráno další den, protože i když se zdají destinace být kilometrově blízko sebe, místní dopravou to může být někdy výlet na celý den. Doprava po Keni si zasluhuje zvláštní kapitolu, ve které rozvedu různé postřehy. Tento den jsme měli namířeno do 70km vzdáleného města Nakuru. V plánu bylo nalézt si ubytování ve městě a sehnat kontakt na nějakého průvodce s autem do blízkého národního parku Lake Nakuru, kam jsme měli namířeno zase další den.
Cesta do města Nakuru
Míša v matatu
Se všemi bágly jsme tedy vyšli na silnici South Lake Road a stopli si matatu, kterým jsme se dopravili až do města Naivasha. Tam jsme hledali parkoviště matatu směr do Nakuru. Hlavního pravidla pro turisty v Africe „Don’t look lost“ se nám moc nedařilo držet, tak se nás kolemjdoucí vyptávali, kam máme namířeno, co hledáme atd. K lidem jsme zatím ještě důvěru moc neměli, tak jsme se raději nepouštěli do větších debat.
Došli jsme tedy na plac, odkud vyjíždí minibusy matatu a větší busy směr na sever. Místní nahaněči do matatu (tzv. conductors) jakmile spatří bělochy v krosnama, tak se můžou přetrhnout a jsou schopni nabídnout i cestu kolem světa přes Pelhřimov... Nastoupili jsme do prázdného matatu, které jede směr Nakuru, koupili lístky a čekali na výjezd. Čekali jsme asi přes hodinu, protože jak jsme až teď zjistili – matatu z výchozí stanice vyjíždí jen až se naplní. No aspoň jsme to věděli pro příště, že nemáme nastupovat do prázdného matatu, pokud chceme vyrazit co nejdříve.
Po čekání na všechny cestující jsme vyjeli konečně směr Nakuru. Jeli jsme snad nejnarvanějším matatu z celé Afriky a mysleli si, že víc narvat už to nejde. Jak jsme se mýlili, jsme poznali hned za městem, kdy do auta nechali nastoupit ještě další cestující. V jednom matatu pro max. 16 lidí nás tedy sedělo 21 plus řidič. Na koho nevyšla sedačka, tak seděl na prkně nebo na klíně. Takže pohodová cesta. Po novele zákona v Keni, kdy provoz soukromých minibusů matatu začal být ve větší míře regulován, policejní hlídky čas od času kontrolují jejich provoz, zvlášť osazení – jestli se splňují maximální počty cestujících. Ale i tohle mají vykutálení provozovatelé a řidiči matatu podchycené. Kamarádí se totiž s taxikáři na motorkách, kteří jim vždy dají echo, že za zatáčkou nebo pár kilometrů dále stojí hlídka policie. Takže jak jsme narvaní jeli, zastavili jsme najednou u krajnice, conductor vybral pět lidí, kteří museli vystoupit a sednout si na motorku. Kolem hlídky policie jsme projeli ve správném osazení v 16ti lidech a zbylé převezli taxikáři po jednom na motorkách. Za rohem jsme opět zastavili, těch pět lidí z motorek naskákali zpět do matatu, řidič matatu s taxikáři se šábli o peníze a všichni byli spokojení. Výhodný byznys pro obě strany a jelo se dál:).
Nakuru
Dorazili jsme do Nakuru, prodrali se klasickým mumrajem z placu pro busy a vydali se najít hotel, který nám Tristen doporučil – Mt. Sinai Hotel. V něm jsme si pronajali malý pokoj na střeše hotelu, dle Trise tzv. penthouse. Hotel to byl opravdu skromný, ale dobře zabezpečený. Píšou o něm i doboru recenzi v průvodci Lonely Planet, jak jsme později zjistili. A střešní pokoj nabízí výhled po celém městečku i na jezero Nakuru. Na střešní terase jsme si mohli i vyprat nějaké věci.
Pohledy ze střešní terasy hotelu Mt. Sinai na město Nakuru
Střešní terasa hotelu Mt. Sinai
Po zabydlení jsme se pobavili s majitelem hotelu ohledně možnosti safari do blízkého národního parku. Majitel hotelu shodou okolností také pracuje jako zprostředkovatel safari výletů od společnosti Spoonbill Safari Tours. Tato společnost má v této oblasti monopol na pořádání zájezdů a na ulici lze potkat nespočet naháněčů od této společnosti. I jiné cestovky nabízí safari výlety právě od této společnosti. S majitelem jsme se tedy dohodli na ceně s tím, že se půjdeme ještě pozeptat do města, případně rovnou správy parku.
Odpoledne jsme se tedy šli projít městem Nakuru. Město to není ani nějak moc zajímavé – zajímavější a známější je jeho okolí: národní park Lake Nakuru (rozkládající se kolem stejnojmenného jezera Nakuru a dále od jezera na jih, známý výskytem nosorožců) a kráter Menengai (sopečný kráter o rozloze 90 km2, lemovaný strmými útesy. Uprostřed sopečného kotle se již daří bujné vegetaci, stále lze ale rozeznat pozůstatky černé lávy valící se z centra kráteru. Místy lze mezi porosty zahlédnout dokonce obláčky páry spící sopky).
Došli jsme až za město k plotu, který odděluje národní park od města. Čili plot mezi civilizací a divočinou podle kterého se dá dojít k bráně do parku. Travnaté plochy u plotu využívají místní lidé k relaxaci, chodí sem na rande nebo rodinky s dětmi. Už odsud se dají pozorovat stáda zeber nebo antilop – občas jsou velice blízko. Avšak ta pravá divočina začíná až o pár desítek kilometrů hlouběji do savany.
U brány jsme se chtěli informovat ohledně ceny vstupu do parku s průvodcem a autem. Správa parku disponuje několika vozy s průvodci pro zájemce z řad nezávislých turistů. Prý by nějaké auto s průvodcem mělo být volné, tak nás odkázali na jednoho mladého pracovníka správy, který by to měl mít na starosti. Celou dobu se tvářil, že to nebude problém. Až když jsme odešli trochu stranou, ztišil hlas a najednou otočil, že to vlastně tak možné není, protože má plno, ale že má číslo na jiného řidiče z města, se kterým nás tam pustí. Měli jsme z něho pocit, že je to z jeho strany levota – nejspíš byl domluvený s oním řidičem a pak si měli rozdělit peníze. A vše by šlo neoficiální cestou. No tak jsme se rozloučili, šli jsme relaxovat k plotu a pozorovat zebry.
Seděli jsme na trávě a po chvilce si k nám přisedli 3 malí kluci. Nejdřív na nás jen zírali a chychotali se nám. Až se trochu otrkali, tak začali dorážet – nejdříve chtěli napít, pak dalekohled a nakonec nějaké dolary. Otravní nebyli, jen to zkoušeli. Po chvilce zase odběhli zpět ke své skupince.
Později odpoledne jsme se zvedli a vydali zase zpět k městu. Po pár metrech jsme potkali maminku s dvojčaty, kteří jak nás viděli, spustili neskutečný brekot a nářek, chtěli se před námi schovat, jak se nás báli – nojo bílé bubáky jentak nevidí. U dětí jsme tedy budili buď zvědavost a posměch nebo strach.
Do města jsme se vrátili už k večeru, stihli si ještě nakoupit s místním supermarketu a vrátili se zpět na hotel. Na hotelu jsme se domluvili s majitelem ohledně půldenního safari (dopolední do cca 13hod) a cenu usmlouvali ještě na trochu nižší. Odjezd z hotelu je domluven na půl sedmou ráno. Brány národního parku se otevírají již v 6 a ještě máme po cestě nabrat jednoho turistu z Německa. Pojedeme tedy tři.
Večer jsme ze střechy hotelu pozorovali rušné dění v ulicích – jak si trhovci balí své zboží do jutových pytlů a na motorkách odváží pryč. Ti, kteří nemají motorku, si pytle složí do uzamykatelných klecí, které nechají na chodníku do druhého dne. A ti, kteří nemají ani ty klece, složí pytle na chodníku k domu a do druhého rána se na těch pytlích vyspí. Musím dát za pravdu Tristenovi, který mi říkal, že pozorovat místní lidi v ulicích je docela zábavné.
Ulice města Nakuru
Zanedlouho nás z terasy večer vyhnal déšť a vichr – předzvěst blížící se bouřky. Prostě jako naschvál – ráno máme v plánu safari, tak se v noci přižene pořádná bouře. Jdeme spát a doufáme, že to do rána přežene.