Den V. Výlet do brány pekelné - Národní park Hell's Gate

Další den jsme se rozhodli vydat do národního parku Hell's Gate, který se nachází nedaleko našeho kempu. Po snídani a ranní očistě, jsme tedy v matatu dorazili na křižovatku, od které se dá jít k hlavní bráně národního parku Elsa Gate (pojmenovaná po slavné lvici).

Od křižovatky k hlavní bráně to je cca 2 km a jde se kolem farem na pěstování růží. Ač se to nezdá, Keňa je jedním z největších producentů a vývozců růže. U jihovýchodní straně od jezera Naivasha se zrovna nachází plno růžových plantáží. V minulosti tyto farmy představovaly velký problém pro zdejší ekosystém a znečišťování vody v jezeře Naivasha zvláště používanými chemikáliemi. Když jsme procházeli kolem jedný takovýhle plantážový farmy, byli jsme svědky loupežného řádění místních paviánů, kteří se stáhli z okolního lesa na pirátské tažení. Pracovníci farmy je po chvilce rozprášili.

Národní park Hell's Gate

Co se týče tohoto parku, nebudu zde nic vymýšlet a informace o parku převezmu z webu dalky.cz:

Národní park Hell’s Gate patří k menším národním parkům. Jeho rozloha je pouhých 68 km² a byl vyhlášen v roce 1984. Nachází se asi 100 kilometrů severozápadně od Nairobi, kousek od jezera Naivasha. V parku je velmi příjemné klima - ani velké horko, ani zima. Nadmořská výška parku je totiž 1560 - 2187 m.n.m.

Hlavní vstupní brána do rezervace se jmenuje Elsa Gate, další vstupní branou je Ol Karia Gate. Do rezervace se dá jet i organizovaně - autobusem či autem, ale upřímně řečeno - proč byste to dělali? Hlavní výhodou parku je právě to, že se sem můžete vydat i pěšky nebo na kole. Park není moc rozsáhlý, avšak pokud sem vyrazíte pěšky, určitě neuvidíte během jednoho dne všechno. Mnohem lepší možností je půjčit si kola.

Název Hell’s Gate je odvozen od pekla. Peklo to tu připomíná především díky vývěrům horkých plynů. Vývěry se koncentrují kolem brány Ol Karia Gate, kde je několik geotermálních elektráren. Zdálky vypadají čoudící vývěry docela efektně.

Krajina v NP Hell’s Gate je zajímavá. Hned kousek za vstupní branou Elsa Gate se nachází Fischer’s Tower - 25 metrů vysoký vulkanický skalní pilíř, pojmenovaný podle německého badatele Gustava Fischera. Fischer vedl zeměpisnou výpravu, která měla za úkol najít a zmapovat cestu z Mombasy k Viktoriinu jezeru. Jeho výprava byla ovšem roku 1882 napadena místními Masaji a většina Fischerových mužů byla pobita. Podobný skalní pilíř - Central Tower - se nachází i na druhé straně parku. Vlastní rokle zvaná Hell’s Gate je pak zhruba ohraničena těmito sklaními monumenty.

Další velké atrakce v NP Hell’s Gate jsou obsidiánové jeskyně a Dolní rokle (Lower Gorge nebo Ol Njorowa Gorge), které určitě stojí za návštěvu. A konečně jsou v národním parku krásné výhledy. Například na nedaleký vulkán Mount Longonot (2776 m.n.m.), což je jednak název samotné hory a jednak název dalšího národního parku, který se rozkládá v jejím okolí.

Co se týče fauny, můžete v NP Hell’s Gate spatřit například různé druhy gazel a antilop (lesoň, dikdik, gazela Thomsonova, gazela Grantova, impala, bahnivci, buvolci), damany, žirafu masajskou, zebry, cibetky a ženetky, šakaly, prasata bradavičnatá, promyky, servala, kočkodany, paviány nebo pštrosy. Velké šelmy a další velká zvířata (sloni, nosorožci) se tu ovšem nevyskytují.

My jsme využili možnosti procházet se po národním parku, troufli jsme si tedy na pěší putování. No, po pár kilometrech ve vedru, se snižující se zásobou vody nepřímou úměrou na počet ušlých kroků a zjištění, že nejkratší okruh k roklím po hlavní stezce je to asi 9km na slunci, jsme se shodli, že kola by byla lepší. Návíc v parku je několik odlehlých okruhů, které se pěšky nedají zvládnout za jeden den. Navíc do těchto odlehlejších končin parku se stahuje nejvíce zvěře. My se tedy od brány vydali po hlavní cestě Gorge Rd rovnou do roklí.

Národní park Hells Gate - tzv. vnější část

Po pár metrech od brány jsme už spatřili první zvířata. V dálce se procházelo pár žiraf a pobíhala stáda zeber. Krajina v tomto parku je opravdu zčásti opravdu rozlehlá. Prošli jsme kolem skalního pilíře Fisher's Tower dále do parku. To už se údolí zužovalo pod vysokými skalnatými útesy, které nabízely opravdu úchvatné scenérie. Pod nimi pobíhala stáda zeber, zeber a plno dalších zeber! Některé byly opravdu blízko cesty. Kolem zeber také pobíhala divoká prasata bradavičnatá a o trochu dál se procházely žirafy. Tímto údolím pod skáliskama jsme se dostali až na opačný konec parku, kde se nachází vstup do samého nitra rokle.

Pózování

Národní park Hell´s Gate se totiž skládá ze dvou částí. Vnější část tvoří travinatá savanová planina se skalnatými útesy a rozmanitou zvěřenou. Ta druhá, centrální část, je skalnatá rokle, která byla vytvořena tekoucí vodou. Většinu roku je vnitřní skalnaté město suché. Při prudkém dešti se ale vybroušené skalní kanály zaplní vodou a během několika hodin je celé území pod vodou.

U brány do rokle nás odchytli místní strážci parku, na obrázcích nás seznámili s trasou a vysvětlili nutnost mít průvodce. My se rozhodli to projít sami bez průvodce. Než jsme se vydali sami do brány pekelné, dali jsme si pauzu na načerpání sil a sváču ve stínu vysokých stromů. Všude kolem se nacházelo plno varovných cedulí "Pozor na paviány". Zase ti zloduši. A tady jsme na vlastní kůži poznali, jak páchají organizovaný zločin. Po chvilce se vedle nás totiž sedla máma opice s miminem. Snažila se upoutat naší pozornost s malinkým opičátkem zrovna přisátým k jejímu prsu. Mezitím nepozorovaný fotr opičák nám vyskočil na stůl tak rychle, že jsem akorát stačil chytit brašnu s foťákem a batoh. Ten syčák šel úplně na jisto a měl vyhlídnutý sáček s banánama (to nás taky mohlo trknout, že ukazovat se opicím s banány bude mít za následek něco podobného...). Takže jako zkušený lapka nám čmajzl svačinu a utekl.

Zlodějíček si pochutnává na naší svačině (modrý kulky značí vyšší postavení v tlupě)

Takže po neúplné svačině jsme se tedy vydali do roklí Lower Gorge a Ol Njorowa Gorge. Hlavní skalnatá rokle je místem, kde voda vyhloubila svoje koridory a cesty v několika úrovních. Tak vznikl spletitý systém podivných zákoutí, uliček, průchodků a neskutečných prolejzek. Zdolaní některých překážek, slezy stěn a přelézaní některých kaňonků opravdu vyžadovalo občas akrobaticko-horolezeckou zdatnost. Takže bez průvodce to bylo o to zábavnější :). Na některých místech se skály rozevíraly do průrvy, v níž ze země vyvěraly vodopády s horkou geotermální vodou. Někde se zase malé vodopádky či stékající horká voda objevily jentak zčistajasna. Výjimkou nebyly ani výpary plynů ze skalnatých otvorů. Do toho nejrůznější a nejrozmanitější skalisté útvary, kaňony a rokle... V období dešťů tu prý hrozí takzvané bleskové záplavy - během pár minut se kaňony zalijí vodou z okolních kopců.

Národní park Hells Gate - tzv. vnitšní část, rokle a kaňony

Na konci cesty roklí jsme museli vyšplhat po strmé stěně za pomocí lana. S úspěchem jsme se dostali opět na svět a pokračovali zpět. Tady se nacházelo několik krámků se šperkama. Nejhezčí krámek byl krámek masajské holčičky, který byl tvořen plotem z klacků a k prodeji bylo nabízeno celých 5 párů naušnic. Odtud jsme se zase vrátili na počáteční stanoviště, odkud jsme vycházeli to kaňonů.

Stánek masajské holčičky

Po této celkem náročnější tůře jsme si ve stínu (v obležení paviánů) chvilku odpočinuli. Po chvilce s vědomím toho, kolik nás čeká kilometrů na přímém slunci, jsme pomalu vyrazili zpět. Slunce se už vyhouplo pěkně nad hlavu, takže nastalo to pravé savanovské vedro. Po cestě jsme opět potkali zebry, další zebry (černé s bílými pruhy) a ještě další zebry (bílé s černými pruhy), prasata bradavičnatá a dokonce jsme zahlédli v dálce obrovské stádo černých buvolů afrických jak vychází z lesů za pastvou, podívaná to byla opravdu zajímavá.

Asi na nás byla úvana znát, protože asi po pěti kilometrech vedle nás zastavil džíp s rakouzským manželským párem, prý jestli nechceme vzít zpět k bráně parku nebo do vesnice. Rádi jsme svezení přijali. Zbytek cesty z národního parku jsme tak mohli pozorovat z uhánějícího džípu.Vzali nás až k vesnici na křižovatku se silnicí South Lake Road - odtud jsme to do kempu měli už jen cca 2km. Dost nám tedy to svezení pomohlo - ušetřilo síly i čas.

Cestou silnicí do zpět kempu jsme míjeli vesnici, kde kolem domů pobíhalo doslova hejno malých dětí (sociální způsob života v menších městech a vesnicích je pro nás Evropany opět něčím daleko odlišným, více rozvedu v kapitole "Lidé v Keni"). Samozřejmě jsme budili mezi nimi značné pozdvižení, které dávali najevo máváním a povykováním naším směrem. Měli jsme s sebou zrovna bonbony, ovocný Tic Tac, tak nás napadlo, že jim je rozdáme. Míša přes plot nasypala po jednom bonbonu do každě ruky asi třem holčičkám a gestem jim naznačila, ať si je šoupnou do pusy. Tak překvapené a vykulené oči po ochutnání bonbonu jsem ještě neviděl. Bonbonky jim zachutnali a evidentně to rozkřili i kamarádům, protože jsme byli během několika vteřin v obležení - snad každé dítě ve vesnici chtělo ochutnat ovocný Tic Tac. Říkali jsme si, že se jich nejspíš nezbavíme celou cestu až do stanu. Ale překvapilo nás to, že jak dostali bonbon, byli rádi a dál už neškemrali a nijak neotravovali. Tak jsme udělali radost místním dědičkám a pokračovali dále. V další vesnici jsme si pak koupili k snídani ananas a nějakou vodu.

Ovocné Tic Tac dětem chutnaly

Do kempu ten den přijeli nějací britští dobrovolníci, takže tu bylo ten večer docela rušno a v místní restauraci opravdu narváno. Ještě, že jsme měli hned druhý den ráno namířeno zase dále.

Kolem jezera se nachází také veliké množství druhů ptáků. Lze tu hlavně spatřit i obrovská hejna plaměňáků, kteří barví jezerní břehy do ruda. K nám do kempu ještě odpoledne zavítal Marabu africký - ne příliš vzhledný, ale 1,5 metru vysoký pták s rozpětím křídel přes 3 metry, který po kempu somroval zbytky. Míša se ho bála. Ve stromu nas našim stanem hnídili Agapornisové - zelení papoušci s oranžovou hlavou. Večer jsme ještě udělali pár fotek jezera s pelikány v hejnu lovící v ryby. 

Míši setkání s Marabu

I dnes jsme měli možnost pozorovat hroší rodinky, rochnící se ve vodě i pasoucí se na trávě. V noci dělaji hrošíci pěkný brajgl - chrochtají, šplouchají, prskají na sebe vodu, skáčou do vody ze skokanskýho můstku (alespoň to tak znělo). Kolikrát jsem měl pocit, že leží se mnou i ve stanu (nebo to chrápala Míša?...). Takže místo oveček jsme třetí noc po sobě počítali hrochy:)