Den IX - Deštný prales Kakamega a přejezd do rovníkového Kisumu

Budík nás probral už v pět ráno kvůli plánu vyrazit na vyhlídku Buyangu Hill k pozorování východu slunce nad pralesem. Na místní viewpoint to byly cca 2 km, takže jsme chtěli vyrazit časně, abychom to stihli. Bohužel odhodlání bylo slabší než vůle a Míšin strach: „Jendo, tam je strašná tma a hrozivý zvuky, já se bojím!“. No samozřejmě, že byla tma, když bylo před východem slunce:) A hrozivý zvuky vycházející z pralesa měly na svědomí probouzející se tlupy opic. Celou noc se z pralesa ozývaly nejrozmanitější zvuky ptáků a vřeštění paviánů, kočkodanů, gueréz... Posunuli jsme tedy budík o hoďku.

                                                      Dobré ráno moskytiéro

Po probuzení č.2 jsme se vydali na zmiňovanou vyhlídku, snídani (tvořenou z několik chapati a čaje z včerejší večeře) jsme si vzali s sebou. Směrem na vyhlídku vedla širší cesta pralesem, tu a tam jsme v korunách stromů mohli pozorovat velmi plaché guerézy. Po cca 2 kilometrech do mírnějšího stoupání jsme došli na kamenitou mýtinu, ze které byl opravdu působivý rozhled nad pralesem – ranní mlha se rozlévala mezi koruny stromů. Zde na mýtině na slunci bylo dost vedro oproti dole mezi stromy. Nasnídali jsme se tu a vyrazili na okruh pralesem.

                                                     Ráno nad pralesem 

Dle mapky se měly asi 5 km od vyhlídky nacházet vodopády Isiukhu, navíc se pak dalo pokračovat dobře okruhem k našemu kempu. Vyrazili jsme tedy hledat vodopády. Pralesem vede širší cesta, ze které odbočují malé uličky vedoucí džunglí, směřující třeba na nějakou tematickou procházku (např. Baboon Watching Trail atd.). Křižovatky na té širší hlavní cestě jsou označeny většinou cedulemi, ale na cestičkách a pěšinách hlouběji v džungli už žádné značení není, takže člověk může lehce bloudit. My se taky párkrát vraceli zpět na rozcestí, když naše cesta se najednou vytratila a my se ocitli v dost nepřehledné džungli.

                                               Cestou džunglí k vodopádům

V pralese bylo opravdu živo. Ačkoliv tu velké šelmy a zvířata jako v jiných národních parcích nenajdete (to je asi důvod menšího zájmu ze strany turistů), můžete tu pozorovat spoustu opic – kočkodany, paviány a nejpočetněji zastoupenou v tomto pralese guerézu pláštíkovou. Guerézy pláštíkové jsou dlouhosrsté černo bílé opice, žijící převážně v korunách stromů. Na zem skoro nesestupují. Jsou dost plaché, takže většinou můžete spatřit jen jejich mihnutí mezi koruny stromů nebo jak prchajíc skáčou z větvě na větvi. Zato pozorování jejich skoků je opravdu zábavné. Oproti tomu paviáni a kočkodani jsou pravý opak – jak jsem psal dříve, občas to jsou drzí lupiči. Vedle opic lze v pralese pozorovat také nejrůznější druhy ptáků, motýlů a údajně i plazů. My jsme na žádné hady ani chameleony bohužel nenarazili. Pozoruhodná tu je i místní vegetace a celkem hustý pralesní podrost s rostlinami podobnými jako v botanické zahradě a typickými pralesními lijány. Každou chvíli jsme se zastavovali kvůli pozorování a focení výše zmíněných, takže nám cesta k vodopádům trvala trochu déle. Navíc nás ještě zdrželo jedno moje extempóre s termity v kalhotách. V pralese byly rozpoznány tyto rody termitů: Odontotermes, Cubitermes, Macrotermes a Sphaerotermes a já poznal kusadla některých z nich, když mi jich pár nalezlo do nohavic. Nemohl jsem dělat nic jiného, než kalhoty rychle sundat, v trenclích odběhnout dál a nohavice vyklepat.  K vodopádům jsme ale naštěstí po nějaké době došli. Chvilku jsme tam odpočinuli a vydali se ještě nějakých pár set metrů po proudu podél řeky. Poté jsme pokračovali okruhem do našeho kempu.

                                                         Vodpády Isiukhu

                                                     Podél řeky Isiukhu

Do kempu jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. Před naším bandas jsme se natáhli na trávu a odpočívali. Zastavení zde v rámci nějaké cesty po okolí nebo putování po Keni mohu jen doporučit. Byl tu opravdu klídek – jediné sousedy tu tvořili opice a deštný prales opravdu stojí za procházku. Turistů tu také moc nepotkáte, my vlastně za celý den v pralese dnes nepotkali ani jednoho člověka.

Správce parku byl oblečen do oficiální uniformy, prý že čekají nějakou důležitou vládní delegaci a guvernéra správního okresu Kakamega. Za chvíli opravdu přijelo pár aut, z nichž vyskákala skupinka lidí v oblecích a v doprovodu asi třech vojáků. Správce jim vyšel naproti a postupně se procházeli prázdným kempem až došli k nám. Jeden muž ke mě povídal něco swahilsky, což jsem mu samozřejmě nerozuměl. Zopakoval mi to v angličtině a znamenalo to jednoduše něco jako „Jak se máš“. Když jsem mu odpověděl „Dobře děkuji“, usmáli se a ten muž mi ještě řekl swahilskou frázi odpovědi na tuto otázku. Odpověděl jsem mu tedy „Nzuri asante“ - všechny to pobavilo, rozloučili se a pokračovali dál. Za chvíli naskákali do aut a odjeli. Správce se smál a říkal, že jsme měli to štěstí mluvit přímo s guvernérem Kakamegy a členem keňského parlamentu Wycliffem Oparanya. Wycliffe Oparanya zastával i funkci ministra pro místní rozvoj a plánování v roce 2011.

Odpoledne jsme přemýšleli, zda se nepřesuneme do dalšího místa, nebo zda si zaplatíme ještě jednu noc. Dalším cílem byla totiž vesnička Dunga na břehu Viktoriina jezera. Jelikož bylo už dost pozdě odpoledne a další přespání v pralese by bylo dost drahé (poplatek za bandas a další 24hodinový vstup do pralesa), domluvili jsme se na přesunu do města Kisumu – kde se ubytujeme na jednu noc, dojdeme si na večeři atd. a ráno vyrazíme do Dungy. Sbalili jsme se tedy, rozloučili se správcem a vydali se směrem k bráně z rezervace a pak na hlavní silnici.

Ve vesnici Buyangu jsme si stopli matatu, které nás dovezlo do města Kakamega. Asi byla v tu dobu v této oblasti bohatá úroda bambusu, protože snad každý je tu chroustal. I conductor matatu, které nás vezlo do Kakamega, si kromě nás v Buyangu naložil i několik nalámaných bambusových větví, které celou cestu loupal, žvýkal a zbytky plival oknem ven. Cestou v jedné vesnici se nám cestou naskytl ne moc příjemný pohled - dva lidé se snažili naložit bledou a zcela malátnou ženu, patrně v pokročilém stádiu malárie.

V městečku Kakamega jsme přestoupili hned na další matatu jedoucí dále do Kisumu. Seděli jsme na předních sedadlech hned u řidiče a čekali, až zase conductor naplní auto cestujícími. Všimli jsme si, že řidič nemá levou ruku. No zajímavé zjištění, které rozvířilo naše pochybnosti, jak bude řídit. Párkrát už nastartoval motor, ale jednalo se jen o přeparkování. Matatu se naplnilo až k prasknutí, nějaké ženy si vezly i slepice a husy z místního trhu. Než jsme vyjeli, tak se náš jednoruký řidič naštěstí vystřídal s jiným řidičem. Jak jsem psal dříve, místní pojetí času je dosti rozdílné než naše. Ptali jsme se, jak dlouho zhruba cesta z Kakamega do Kisumu trvá (cca 55km). Řidič nám odpověděl, že zhruba tak hoďku - prý se jede z kopce. Ke Kisumu jsme se však začali blížit až po dvou hodinách. Sjížděli jsme klikatou silnící nad srázem dolů do údolí města vtom najednou rána jak z děla, matatu se začalo klepat a zmiňované slepice a husy kvílet. Řidič zastavil u krajnice a samozřejmě, že takové zatížení, způsobené přeplněným vozem, nemohla přední pneumatika vydržet. Naštěstí řidič nejel moc rychle, jak je zde zvykem, a v pohodě auto zastavil. Hned od krajnice byl totiž pod silnící dost hluboký sráz do údolí. Řidič usoudil, že už dál nepojede, stejně nemá rezervu. Po chvilce zastavily u nás tři další matatu, do kterých se rozhodili cestující z toho ztroskotaného. My jeli opět se slepicemi.

V Kisumu jsme měli konečnou na Kybuye market. Odtud jsme se pěšky vydali přes centrum k hotýlku Guest House Western Lodge, který jsme měli vyhlídnutý v Lonely Planet. Pokoje tu byly čisté a asi nedávno zrekonstruované, včetně větráku a s čistou koupelnou se záchodem. Moskytiéra opět samozřejmostí. Ještě nebylo tak pozdě, tak jsme se šli ještě projít po městě a hlavně k Viktoriinu jezeru. Bohužel jsme došli zrovna k ne moc hezkému koutu města. Na břehu jezera tu byla přírodní "myčka aut", vedle pár chatrčí a nějaké pofiderní stánky. Jméno jednoho stánku s rybami vypovídalo za vše: "Car Wash Fried Fish Kiosk". Vzbudili jsme tu pozornost, tak jsme se radši obrátili a šli do centra. Viktoriino jezero si necháme radši až do Dungy.  

                                              Kisumu - Oginga Odinga Road

Kousek od našeho hostelu jsme objevili výbornou restauraci Green Garden. Jestli se budete někdy v Kisumu nacházet, určitě doporučuji si sem na jídlo zajít. Po večeři a nějakém tom koktejlu jsme se večer vydali zpět na hostel.