Den IV. Na žirafy do Crater Lake

Noc jsme tedy strávili ve společnosti rochnících se hrochů, ráno vzali zapůjčená kola a vyjeli jsme silnicí South Lake Road směrem k rezervaci Crater Lake podél jezera Naivasha a Olodien. Tato cesta nabízela opravdu krásné výhledy jak na obě jezera ležicí po kopci, tak i na okolní savany.

Jižní kopcovité okolí jezera Naivasha a Olodien je známé pro svou krásnou krajinu, kde žije spousty divoké zvěře. Tato zvěř se stahuje právě k těmto jezerům, která fungují jako jejich napajedla v horkých dnech. Cestou silnicí lze tedy potkat plno (pro Evropany vtipných) dopravních cedulí typu "Častý výskyt zeber" nebo "Pozor, dej přednost žirafě". Jednu takovou informační ceduli jsme si fotili a nevšimli, že za ní stojí skutečná žirafa.

                                           Vtipné dopravní cedule na South Lake Road

Podél silnice (ale i na ní) jsme potkali několik stád zeber, antilop, prasat bradavičnatých i jednoho pštrosa. To jsme jsme se ani moc od silnice nevzdalovali. A jak už to v této části Afriky bývá zvykem, podél silnice jsme narazili i na spousty místních pirátů v podobě paviánů. Na paviány se tam dá narazit podél silnic opravdu často. Baví je zpomalovat dopravu i na Transafrican Highway...

                                               Stáda podél silnice South Lake Road

Silnicí South Lake Road jsme se dostali do vesničky Kongoni. Odtud jsme kousek sjeli k jezeru Olodien, ve kterém žije prý plno hrochů a tisíce plameňáků. Hrochy ani plameňáky jsme bohužel neviděli, zato tu bylo plno nabízečů plavby polorozpadlými lodičkami "do oblastí, kde zaručeně hrochy uvidíme". Vrátili jsme se zpět do vesničky Kongoni a vydali se teď silnicí North Lake Road, která byla o poznání horší - nebyla asfaltovaná a neskutečně šíleně prašná, že z toho vykašlávám cihly ještě dnes. Jednou nám cestu skřížilo i stádo krav, které masajští mládenci vedli na pastvu. Masajové a potomci Masajů jsou hrdí pastevci. Tak hrdí, že své stádo občas neváhají vláčet i po dálnici nebo výpadovce do Nairobi, čehož jsme byli svědkem několikrát.

                                                         Silnice v Keni - North Lake Road

Cestou jsme ve vesničkách potkávali opravdu zajímavé lidi a kdykoliv nás spatřili malí černoušci, povykovali na nás "Hav ar jůů" a mávali. Často se běželi na nás podívat blíž. Pokud jim pozdrav oplatíte, mají z toho opravdu velikou radost a zážitek:) Často se však stalo (a ne jenom v této oblasti, ale v průběhu celé naší výpravy), že se nás děti bály, brečely a utíkaly se schovat. Jendoduše proto, že bělocha viděly poprvé v životě a připadali jsme jim prostě jako bubáci.

                                                    Povykující děti ve vesničce

Pokračovali jsme dále k jezeru Crater Lake nezpěvněnou prašnou cestou na kole. Cestou potkávali desítky opičáků (kočkodanů i paviánů). Zvědavě si nás prohlíželi z uctivé vzdálenosti, když jsme se však přiblížili více, zmizeli v houštinách a občas na nás něco povykovali. Vesnice či silnice do vesnic jsou často oploceny, právě kvůli drzým paviánům nebo i volně se pohybující zvěři (především buvolů). Rezervace kolem jezera Crater Lake je z části ohraničená plotem. Za plotem jsme viděli zebry, plno antilop a dokonce i pakoně až jsme konečně dorazili ke vstupu do rezervace. Cena vstupu do rezervace oproti předchozím sezónám o dost stoupla. My platili 20USD za osobu.

Vstup do rezervace je možný i pro pěší, avšak pěší turista je varován, že vstupuje na vlastní nebezpečí. A to kvůli buvolům, kteří v této rezervaci také žijí. Buvol africký, zvaný též i jako buvol kaferský, je opravdu majestatní obrovské zvíře. Délka těla může být až 4m. Patří do takzvané "velké pětky" nejnebezpečnějších zvířat Afriky. Společně s hrochem má na svědomí zřejmě nejvíce smrtelných nehod lovců a účastníků safari. Pro člověka bývá útok buvola zpravidla smrtelný. Pokud ale není znepokojován, na člověka sám od sebe neútočí. Na rozdíl od slona a nosorožce také neútočí na automobily. Buvol africký je úhlavní nepřítel lvů. Přes den ve státechdocela organizovaně na lvi útočí a udupávají.

Cestou od brány rezervace jsme se dostali k recepci, kde jsme nechali kola a vyzvedli si orientační mapy. Šli jsme se nejdříve podívat na skálu s výhledem kráterové jezero, které propůjčilo název tohoto chráněného území.  Masajové žijící v této oblasti vždy věřili, že voda tohoto jezera je léčivá pro jejich dobytek. Často sem tedy vedli svá stáda k ozdravení. Jezero uvnitř kráteru má při jasných slunečních dnech sytě zelenkavou vodu. Při naší návštěvě nebyl moc vhodný sluneční svit, takže se jezero jevilo obyčejně nahnědle. Kolem jezera jsme spatřili několik gueréz povalující se v korunách stromů.

Tolik nás to jezero neuchvátilo, tak jsme se rozhodli, že se projdeme dál hlouběji do rezervace s nadějí, že potkáme nějakou zvěř. Cestou byl opět nádherný výhled na okolní kopce a savanové údolí. Procházeli jsme cestou skrz lesík, až nás zastavil veliký rámus a dusot pár metrů od nás. Po chvilce mžourání do křoví a stromů se nám mezi větvemi vyjevila obrovská hlava buvola afrického, o kterém jsem psal výše. Jeho obrovská hlava s mohutnými rohy na nás civěla jako hlava samotného Lucifera, navíc tento dojem umocňoval i fakt, že se jedná o druhé nejnebezpečnější zvíře Afriky. Nebyl to moc příjemný pocit tedy. Míša samozřejmě zahájila úprk se slovy "teď nás tady sežere, rozdupe a rozcupe a ty si ho tady ještě fotíš panebože, ale mě je to jedno, já mám zpáteční letenku i bez tebe"...atd atd. No naštěstí měl dobrou náladu a mohli jsme bez újmy projít dále.

                                                                    Buvol africký

Dostali jsme se na rozhlehlé prostranství, kde jsme potkávali opět stáda zeber a nejrůznějších antilop, mezi nimi pobíhající prasata bradavičnatá. Z kopců na nás koukali hlavy žiraf, trčící mezi stromy jako ampliony. Po pár kilometrech jsme se dostali na místo, kde se zrovna pástlo stádo asi 15ti žiraf. Byl to opravdu úžasný zážitek stát proti tolika žirafám ve volné přírodě. Potichu jsme se k nim mohli dostat opravdu blízko. Strávili jsme tu u žiraf asi hodinu a pak jsme se vydali zpět stejnou cestou.

                                               Celý les žiraf v okolí jezera Crater Lake

Vrátili jsme se k jezeru a tentokrát jsme sešli přímo k vodě - nakoupit vodu a nabrat síly na cestu zpět do kempu. Chvíli jsme seděli u břehu jezera a pozorovali několik gueréz. Poté jsme se vydali nazpět. Cestou jsme se stavili na dvou tržištích, kde jsme koupili banány na svačinu a snídani. Babány jsou tam úplně jiné než u nás - menší a sladší. Na tržištích poprvé zjišťujeme, že Keňané jsou velmi přátelští, ochotní a příjemní lidé. Všechna varování o nebezpečnosti jsou tu naprosto mylné. Keňané rádi pokecají a opravdu rádi pomůžou nebo poradí turistům. To však samozřejmě nemusí platit i v Nairobi. Nicméně všude po našich cestách, jsme se setkali s úžasnými lidmi.

                                                                       Klasický trh

Do kempu jsme se vrátili pořádně hladoví. Vrátili jsme kola, vysprchovali se a šli na večeři. Shodou okolností bylo v kempu docela dost lidí (byl právě víkend), takže čekání na večeři bylo opravdu nekonečné. Čekání se ale vyplatilo, jídlo bylo opravdu vynikající.

Večer jsme opět vyčkávali hrochy. A před setměním opravdu zase přišli. Tentokrát v mnohem větší tlupě a byli i méně ostýchaví. Nejdřív dováděli ve vodě a až se úplně setmělo, tak se vyvalili na břech a začli se pást. Opět bylo opravdu úžasné a zajímávé pozorovat taková zvířata jentak volně v přírodě. I když za elektrickým ohradníkem, který chrání kemp v noci a je zakázáno ho překračovat. Člověk k těmto tvorům cítí opravdu respekt a ctí jejich teritorium, když je má jen pár metrů od sebe. V jeden den jsme tedy měli možnost stanout tváří tvář dvěma nejnebezpečnějším zvířatům Afriky.