Den II. Somálsko-Etiopská čtvrť a noční Nairobi

Druhý den ráno nám Tris povídal o člověku jménem Will, se kterým by se měl setkat. Will je velmi zvláštní člověk. Pochází z Německa, kde prodal skoro všechen majetek, podal výpověď v zaměstnání a koupil si kolo s výbavou. Na tomto kole projíždí celou Afriku – začal v únoru 2013 v Jeruzalémě. Shodou náhod jeho příjezd do Nairobi k Trisovi vyšel zrovna na den, kdy jsme u něj na návštěvě byli i my. Tris se s ním seznámil přes internet a nabídl mu na pár dní azyl u sebe doma. Domlouval se s ním však hůře, protože Will nemá ani telefon. Setkali jsme se s ním v místní kavárně v Embakasi. Ten člověk má neskutečně plno zajímavých zážitků, které nasbíral na své cestě. Na kole chce projet celou Afriku, tak mu držím palce, aby šťastně dojel a splnil si tak svůj sen.

                                             Embakasi - krámky, Míša, Tris a Will

Vedle kavárny byla prodejna telefonů a služeb keňského telefonního operátora Safaricom. Tam jsme koupili SIM kartu s nabitým kreditem a uložili jsme si nějaké peníze do telefonu – tzv. M-PESA. Ceny za telefonování v Keni jsou opravdu levné v porovnání s našimi operátory. SIM karta stála 200 keňských šilinků (45Kč) a za těch 14dní jsem provolal a propsal jen cca 50 šilinků (11kč). To jsem volal a psal docela často.

M-PESA je služba spočívající v ukládání a vybírání peněz z účtu, který je otevřený v této službě, a to pomocí telefonu (čísla a PINu). Je to tedy bezpečnější forma uchovávání peněz a spolehlivější než místní bankomaty. M-PESA pobočky jsou po celé Keni opravdu na každém rohu a i v každé vesnici.
Po vyřízení keňské SIM karty a uložení peněz do M-PESA pro nás měl Tris s Gee připraven výlet do Nairobi – a to nejdříve do Somálsko-Etiopské chudší čtvrti Eastleigh a večer do konžského klubu v centru Nairobi. Jeli jsme místními minibusy zvané Matatu. Jet Matatu je už sám o sobě zážitek – rozvádím to v kapitole Doprava v Keni.

Eastleigh - "Little Mogadishu"
První cesta, kterou jsme absolvovali snad v úplně nejvíc nejrozpadlejším Matatu z celé Afriky (černoch musel i držet dveře aby nevypadly) vedla do Eastleigh. Jedná se o východní předměstí Nairobi, které je osídleno somálskými přistěhovalci (velké procento tvoří i ilegální přistěhovalci). Proto je často označováno jako „Little Mogadishu“. V Eastleigh žije také početná komunita Etiopců. Zvláště při ulici Tenth Street - ta je zas označována jako "Little Addis". Musím říct, že sám bych se tam asi raději nevydal. Jedná se o opravdu chudinskou čtvrť, kde běloch působí jako exot. Občas pohledy místních nevypadaly moc přátelsky. V uličkách klasické trhy tvořené budky sbité ze všeho možného, haldy doutnajících odpadků a slumy.

                           Nairobské předměstí Eastleigh - Somálsko-Etiopská čtvrť

Míjeli jsme i plno žebráků a vytahovat fotoaparát byl v těchto místech velký risk. My jsme měli namířeno do Etiopské „restaurace“, kterou vlastní Gee známí. Jednalo se opravdu o autentickou etiopskou restauraci, která byla zašitá v místních uličkách – tmavé omšelé místnosti, etiopské výzdoby a kouř z etiopských kadidel.

K jídlu nám Tris s Gee doporučili tři masové pokrmy (Wat) servírované na lívancovém chlebu Injera. Injera vypadá jako palačinky, ale pro Etiopany je velmi nesprávné je tak nazývat. Injera je číslo jedna mezi hlavními potravinami v Etiopii. Podobá se chlebu vyrobenému z kvašeného těsta. Ingera se připravuje z obilných zrn, které jsou známé pod názvem tef nebo teff. Má takovou zvláštní „houbovou“ konzistenci. Na tomto se pak servírují různá dušená masa a chilli a jí se vše dohromady pravou rukou. My dostali na Injeře kopec hovězího masa, kopec vepřového masa a kopec syrového hovězího. Jíst syrové maso v chudinské čtvrti není opravdu ten nejlepší nápad. Proto já toto maso raději vynechal. Míša však ochutnala a následky přišly hned v noci. Nicméně jídlo to bylo opravdu vynikající!

                           Wat (maso v omáčce) a Injera (to bílé) v Etiopské restauraci

Po jídle nám Tris sdělil, že se právě nacházíme v oblasti označované jako Red Zone. Prý, kdyby se o nás dověděla ambasáda, že se zde nacházíme jako turisté, tak nás okamžitě nechají eskortovat kvůli bezpečnosti. Jedná se prý o nebezpečnou oblast, ve které často dochází i k teroristickým bombovým útokům. Loni v roce 2012 somálští militantní radikálové měli na svědomí dva bombové útoky jako protest proti Keňské armádě operující v Somálsku. Při jednom útoku odpálili minibus a šest lidí zemřelo. Jsem rád, že nás sem Tris s Gee zavedli a měli jsme možnost vidět zase jinou tvář Nairobi. Člověk se sem jentak sám přeci jen nepodívá.
V Eastleigh jsme ještě navštívili krámek, kde prodávají vše možné, zároveň je to kavárna a v zadní místnosti holičství. Také ho vlastní Gee známí. Zde jsme ochutnali opravdu vynikající pravou kvalitní Etiopskou kávu. Etiopané ke kávě zapalují zmíněná kadidla a je prý zvykem vypít alespoň sedm kalíšků kávy. Paní v krámku po kávě zavedla Míšu do svého kadeřnictví a zapletla ji etiopskou sponku do vlasů – prý ať vypadá konečně jako pořádná žena:).

Noční Nairobi
Po Eastleigh jsme se vydali večer do centra Nairobi – z downtownu na uptown. Uptown tvoří v kontrastu se svými předměstími moderní business centrum s mrakodrapy. Zde jsme vyměnili dolary za keňské šilinky a šli jsme do konžského klubu Simmer’s. V tomto klubu jsou často pořádané koncerty konžských kapel nebo konžské taneční akce. Prostředí bylo opravdu příjemné a konžská hudba velmi zajímavá. Po setmění se však v Nairobi vyrojí plno prostitutek a bohužel Simmer's nevyjímaje. Prostituce v Nairobi je velký problém, se kterým keňská vláda zatím marně bojuje. Navíc prý až 80% keňských prostitutek je nakaženo virem HIV. V chudinských čtvrtí procento samozřejmě stoupá. Nejvíce klientů tvoří turisté z Evropy a USA, proto pokud se po měste pohybuje černoška v doprovodu bělocha, místní ji mají často bohužel často za prostitutku. To je problém, se kterým se často právě potýka Gee s Tristenem.

Po pivku v centru Nairobi jsme se pozdě večer vydali zpět do Embakasi. Vlastně jsme tak ignorovali další bezpečnostní varování pro bílé turisty v Nairobi: "Po setmění se raději nezdržujte venku z důvodu rizika přepadení". Žádné nebezpečí se opravdu nekonalo. Přes den je v Nairobi neskutečně hodně lidí, všude dopravní zácpy a šílený mumraj. Proto projít si Nairobi v noci, kdy je relativní klid a o poznání méně lidí, doporučuji. Avšak je potřeba mít se samozřejmě na pozoru a nekráčet malými zapadlými uličkami, kde to může být opravdu divočina.

Po krátkém čekání jsme si stopli matatu. Na mě vyšlo poslední místo z celýho matatu - sedačka u tzv. conductora (chlapík, který nahání pasažéry a kasíruje jízdné). To, že na mě vyšlo jeho místo znamenalo, že si mi bez okolků sednul na klín a ještě sem měl kasírovat peníze místo něj.
V Embakasi jsme si dali ještě v místním baru další pivko a šli domů.

V noci mě probudil rachot a mlácení splachovacím kýblem. Míša vedle mě neležela, tak sem usoudil, že je to právě ona, kdo bojuje se splachováním. Po chvilce se přimotala do pokoje jako mátoha, že prý její strašně špatně a svalila se na zem. Tady začíná Míši eskapáda, kterou jsem načal při vyprávění o etiopském syrovém mase. Míše tedy bylo z toho masa v noci šíleně špatně (čemu se divit...) až to vypadalo, že budem muset hned druhou noc navštívit nemocnici. Naštěstí se z toho vys*ala a vyspala a ráno už jí bylo lépe. Musím říct, že bylo velké štěstí, že z toho byl jenom průjem.